Nedávno jsem četl v knize Philipa Yancey "Kde je Bůh, když to bolí" o anketě mezi dříve narozenými v Londýně.
Na otázku "Jaké bylo nejšťastnější období ve vašem životě??" odpovědělo 60% dotázaných: "Nálety na Londýn". Každou noc shazovaly na město letky baňatých bombardérů Luftwaffe tuny výbušnin a rozbíjeli hrdou civilizaci na padrť. A oběti na tu dobu vzpomínají s nostalgií! V těch temných děsivých dnech se naučili držet pospolu a usilovat o společný cíl. Poznali hodnoty, jako je odvaha, štědrost a naděje.
Když se stane něco zlého, snažím se na tu událost dívat tak, jak se dívám na fyzickou bolest. Přijímám ji jako signál , který mne upozorňuje, abych se věnoval záležitosti, která potřebuje změnu. Pracně se snažím být vděčný ne za bolest samotnou, nýbrž za příležitost reagovat, vytvořit něco dobrého z toho, co vypadá zle.
Už je to dávno, co jsem četl knihu Alexandra Solženicyna "Souostroví Gulag". Kniha pro mne tehdy byla otřesným svědectvím o poměrech v SSSR. Teprve časem jsem více porozuměl myšlenkovým pochodům autora, který vzpomíná: "Teprve tehdy, když jsem ležel ve vězení na shnilé slámě, pocítil jsem v sobě první záchvěvy dobra. Postupně mi docházelo, že hranice oddělující dobro od zla neprochází mezi státy, společenskými třídami ani politickými stranami, ale přímo srdcem každého člověka - a skrze všechna lidská srdce... Živil jsem tam svoji duši a říkám bez váhání: Budiž pochváleno, vězení, za to, že jsi bylo v mém životě"
Tyto mé dnešní řádky jsou zamyšlením nad tím, čím vším jsem musel projít v posledních letech, a také reakcí na situaci českého humanitárního pracovníka Petra Jaška
viz také zde http://krestandnes.cz/americka-televize-informuje-situaci-petra-jaska-prosi-krestany-modlitby/?
